Slovenští APPENDIX zvedají hozenou rukavici rockových experimentátorů FANTOMASáckého typu a nutno podotknouti, že ji zvedají s grácií. Výsledkem je originální rocková libůstka svírající ve své náruči pečlivý sběr z širokého žánrového rozpětí, aniž by výsledkem byl nepoživatelný mišmaš. Oproti Pattonově projektu se přeci jen drží více při zemi, což rozhodně není na škodu. Jsem si jist, že se tak zavděčí všem, co vyhledávají nevšední rockovou alternativu, aniž by odehnali ty, jenž jsou líní si k jakékoliv hudbě prošlapávat svou vlastní cestu – což je v případě některých kousků Mika Pattona nezbytnost. APPENDIX k tvorbě přistupují o něco civilněji, více si vypůjčují z klasičtějších žánrů, ovšem tyto výpůjčky vzápětí drtí v prach a následně z nich skládají šílené koláže. Hlavním stavebním kamenem je rytmika, která opravdu nepostrádá talent vás kdykoliv překvapit a celou skladbu během několika momentů obrátit naruby, otočit o sto osmdesát stupňů a navíc ještě postavit na hlavu. Dalším subjektem, který dělá charisma skupiny, je hlas Juraje Benetina, který mi v mnoha okamžicích díky své barvě a sytosti dal vzpomenout na českého matadora Big Bosse kříženého s Tomem Jonesem.

Začátek CD se nese právě v takovém Jonesovském duchu, skoro téměř si začnete klást otázku, zdali se v mechanice omylem netočí kotouč tohoto kudrnatého popíkáře. Vpád syrově zbustrovaných kytar však velmi záhy na dotaz výmluvně odpoví. Hned první písnička obsahuje vše, co můžete očekávat i nadále – žánrové skoky od uvolněného progresivního rocku k jazz rockovým výstřelkům zvrtávajícím se až k šansonovým fragmentům. To vše prosycené dravým šílenstvím, dovádějíc tak některé části až k branám drum’n’basové psychedelie. Ještě bych se rád vrátil k vokálu Juraje Benetina. Jeho velkým plusem jest to, že si s hlasem dokáže pohrát, střídá polohy, má sytou barvu a působí neotřele. Na druhou misku vah nicméně chtě nechtě musím položit určitou nevyzpívanost a neučesanost jeho projevu, onu úchylnou ladnost a genialitu Pattonových zpěvů zde nenajdete, v mnoha chvílích máte pocit, že by pěvci několik soukromých lekcí mohlo jen a jen prospět. Také některé až příliš křečovité vokální kreace (například hurónský smích ve skladně „Tetris“, nebo pseudorap v pozadí na počátku „Evolve“) působí místy nemístně a příliš upnutě. Vokály tedy obecně vykazují určitý nádech zvláštní nevyváženosti, při které vás tu chvilku zpěv příjemně blaží a tu svíravě mučí. Celkově však stále převažují klady, zvláště u některých zdvojených linek například ve skladbě „Change“, ať už zběsilé nasekané hekání na počátku nebo táhlé melodické chóry s dramatickým patosem a odvyprávěnými fragmenty. Jurajovi se v některých částech velmi famózně daří propašovat do vokálu přesně to emoční zabarvení, které skladba v danou chvíli potřebuje, což je dar, který jednotlivé písně velmi posiluje.

Svůj díl na svojském ksichtu nahrávky hrají i zajímavé perkuse a různé doplňky – ať již jde o mlaskavé zvuky (tleskání?), rytmické oddychování, hvízdání, různá chrastítka (rumba koule?) a nějaké další zvuky a hluky, jejichž identifikace by byla jistě vhodnou náplní rádiových soutěží typu „poznejte tajemný zvuk“. Spolu s velmi nápaditou rytmikou a zpěvem jde o další, velmi výrazný odstín v koloritu nahrávky. Poněkud horší je to s celkovým zvukem, na kterém je znát, že není tak úplně „profi“. To se odráží hlavně v kytarách, které zní místy příliš „zkušebnovitě“, nicméně v celkovém vyznění do nahrávky svým syrovějším zvukem celkem zapadnou. Výsledek je však sympatický a odvážný. Velmi se mi líbí resuscitace klasičtějších žánrů, ze kterých bratislavští „slepostřevníci“ sestavují skládačku jednotlivých skladeb, která je ve finále neklasická a svěží. APPENDIX rozhodně stojí za pozornost a milovníci alternativ by si tuto nahrávku neměli nechat ujít.